… rozhodnutím valné hromady

Nemůžu jinak. Mám sice připravený článek o technice karate, ale ještě jednou si budu stěžovat a rýpat do poměrů v budó společnosti.

Včera ráno mi přišel mejl, ve kterém se mě jeho autor nepřímo ptá na udělení černého pásu za úplatu, případně na doporučení nějakého klubu, kde se taková praxe provozuje. Jde samozřejmě o prodej stupně, nikoliv o běžnou platbu za zkoušku. Abych pravdu řekl, já dotyčného soudit nebudu, jakou má motivaci a jak dlouho trvalo sebrat odvahu k napsání takového dopisu nevím. Pouze mu nemohu vyhovět.

Chytáte se teď za hlavu? No tak s tím ještě chvilku počkejte a čtěte dál.

Je až neuvěřitelné, jak lidská mysl dokáže pracovat se svědomím. Jak si mnohdy zřejmé zlo, které v případě ostatních kritizujeme a odsuzujeme, dokážeme u sebe sama ospravedlnit. A když nejde ospravedlnit, tak prostě vytěsnit a jednoduše na to nemyslet… A to je pořád ten lepší případ, protože jsou mezi námi i tací, kteří si to zlo uvědomují, ale nevadí jim… případně je vyloženě baví. To už je ale definice morální psychopatie, takových je snad minimum.

Svět bojových umění, nebo jeho značná část, stojí na systému předávání umění z učitele na žáka. Jde o soubor vědomostí a schopností tak složitý, že jeho předání bývá podmíněno dlouholetým tréninkem a potvrzeno nějakým dokumentem – obvyklé jsou certifikáty s podpisem a razítky učitele. Takhle to zní sice jasně, ale odtud už začíná průšvih, neboť obejít a zneužít se dá vlastně všechno.
Je to to samé, co jsem psal v předchozím článku. Všichni sice víme, že dávní mistři a učitelé procházeli dlouhodobým a náročným tréninkem a všem je nám jasné, že podmínit otevření vlastního dódžó mnoha roky usilovného studia je nutnost. Neudělíte přece svolení k otevření pobočky a šíření vašeho umění někomu, koho znáte chvíli a kdo u vás nikdy necvičil, nebo ano?
Ale co, kdo má v dnešní době čas na nějaké studium u kvalitního zdroje? Člověk má práci, rodinu a nemůže přece jen tak odjet na x let někam do Asie, nebo sklonit hlavu a u někoho se učit dlouhé roky… mistrem však chce být stejně, navíc má i peníze a tak se to musí zařídit jinak. Co třeba najít nějaký klub, kde mají víkednový kurz pro budoucí instruktory? Za víkend vás naučíme to, co vy pak budete svým žákům předávat několik let!… Mám z toho dojem, že takoví lidé pak stráví lhaním a vytěsňováním myšlenek tolik času, že si ani neuvědomují, že pohřbívají komplet celé bojové umění, o kterém tvrdí, že je jejich životní cestou…

Za jedno z největších zel, které ale opravdu obrovské množství lidí vytěsňuje z hlavy, považuji udělování technických stupňů valnou hromadou organizace.
Ve chvíli, kdy se k něčemu takovému snížíte, ničíte komplet celý systém předávání, celé vaše rjú a plivete do obličeje všem generacím před vámi. Všichni se chodí učit bojové umění k nějakému učiteli (ano, jsou i samouci, ale většinou jsou jen pro smích)… a když se jdete k takovému učiteli učit, jdete tam v dobré víře, že on sám se také u někoho kdysi učil. Jak do takové úvahy zapadá to, že se jednou za čas všichni sejdete, uděláte „valnou hromadu“ a svému učiteli udělíte jménem jeho vlastní organizace další dan? Vy, jakožto lidé s nižší odborností udělíte svému učiteli vyšší technický stupeň než sám doposud měl? Potřebujete tedy vůbec nějakého učitele? Nestačilo by, kdyby se za účelem udělení vašeho vlastního stupně (třeba 1. kjú) sešla banda mladších žáků s nějakými 6.-5. kjú? A koho požádat, aby udělil 7.-6. kjú, lidi z ulice?
Představte si, že bych se rozhodl, že si založím vlastní lékařskou praxi. Na studium medicíny ale nemám čas, ani chuť a tak si prostě lékařský diplom vytisknu sám, nebo o to požádám nějakého léčitele, který sice nikdy nevystudoval, ale zase umí sem tam najít vodu pomocí virgulí. Naberu pár sestřiček a začnu vesele ordinovat. Po nějaké době se mne začnou pacienti ptát na atestace, často jenom ze zvědavosti, protože vědí, že jejich získání je náročné a vyžaduje praxi. A co bych si lámal hlavu, svolám sestřičky a nechám je vystavit a podepsat potvrzení a hotovo. Dál to snad není třeba rozvádět, jenom je mi nesmírně líto, že se v případě bojových umění nejedná také o zločin…

Jen to jen pár dní, co jsem zaregistroval podobnou věc, tentokrát v jiném bojovém umění (než karate). Vedoucí onoho dódžó si s velkou slávou nechal udělit poměrně vysoký dan a vůbec mu nepřišlo trapné zveřejnit i svou zkušební komisi. Skládala se výhradně z jeho vlastních žáků, jejichž kvalifikace pro takovou činnost byla shrnuta do jedné věty za každým jménem. XXX XXX (nejdéle cvičící student), hned pod ním XXX XXX (cvičí v našem dódžó už od dětské třídy)…
Inu, gratuluji k dalšímu danu a teď mi vysvětlete, jak se s tím hlava popasuje. Jediné, co tomuto sensei musím přiznat k dobru je to, že není sám… kde se ovšem taková praxe vzala, nevím. I když možná…
Máme v Evropě jednoho velmi významného učitele. Tak významného a známého, že asi není nikoho, kdo by o něm neslyšel, nebo nebyl na jeho semináři. Tento mistr přijel do Evropy v době svého mládí a už zde zůstal. Uplynulo 40(?) let a mistr má dnes velmi velmi vysoký dan… a já se chci ptát od koho? Organizace, federace, asociace, komise, porady, valné hromady, politikaření, mlžení a… prachy. To je soubor věcí, které nahradily ten jednoduchý vztah učitele a učně. To, o čem zasnění čteme v knihách od Funakošiho a dalších. Pokud ale velevážený učitel nepotřebuje učitele, potřebuje jej vůbec někdo? Nestačilo by prostě smíchat všechny styly, kata se učit z každoročně vydávané příručky šiteigata a jednou za pár let si nechat rozhodnutím komise udělit další dan…? Ono už se to totiž dávno děje…
A teď se vy všichni, kdo jste se chytali za hlavu na začátku tohoto článku, ale přitom máte od podobného učitele certifikát na další dan, zeptejte sami sebe: jakou má ten váš stupeň hodnotu? Je lepší pravý certifikát od podvodníka, anebo falešný certifikát od odborníka? Nevyjde to náhodou nastejno?

Takže jak z toho ven? Je vůbec ještě možná nějaká změna? Já myslím, že ano, ale je na trénujících studentech.

Japonská bojová umění se vyznačují právě striktním systémem předávání a certifikací. Jenom díky tomu mnoho japonských umění přežilo dlouhá staletí a právě proto se je dnes můžeme učit přímo od kvalifikovaných učitelů a ne jen listováním v knihách (osud, který postihnul např. evropská bojová umění). Nadšení samo však nestačí. Bez kvalifikace totiž své milované umění zabíjíte.

A tak se z pozice žáků ptejte svých učitelů:

Od koho mají svůj stupeň?

Kolik strávili se svým učitelem času?

Co znamená v té a té kata ten a ten pohyb?

K čemu jsou kata Sančin a Tenšó (pokud cvičíte Gódžú)?

Požádejte šihana na semináři třeba o aplikaci bunkai ze Seisan, místo nekonečného gjakuzuki a řečí, že karate je jenom jedno…

…

Hodně štěstí a rozum do hrsti.

J.Č.