Sem tam se stane, že do dódžó zavítá někdo odjinud. To je samo o sobě bezva, je to totiž většinou zajímavá zkušenost pro obě strany.
Já si díky podobným návštěvám můžu postupně udělat obrázek o tréninku v jiných stylech, či klubech, o jejich přístupu ke karate, technice samotné a třeba i té etiketě a japonštině, kterou používají. Je mi samozřejmě naprosto jasné, že je to obrázek jen velmi omezený a že navíc takový návštěvník je každý jiný, stejně jako i lidé v našem dódžó jsou každý jiná osobnost, s různým přístupem a úrovní dovedností. Když se ale stane, že k nám ze stejného (cizího) karate klubu zavítá lidí několik, je možné podle jejich společných pohybových návyků zhruba odhadnout, jak se v dotyčném dódžó cvičí… Takové závěry si ale nechávám pro sebe, pouze mě to baví… 🙂
Návštěva někoho z cizího klubu, či stylu bojového umění ale nemusí být vždy super zážitkem. U nás v dódžó je vítán kdokoliv. Nemám problém ani se společným tréninkem přesto, že dotyčný nemá zájem o dlouhodobé cvičení a pouze nás testuje. Jsou pouze dvě věci, které v tu chvíli rozhodují.
Všichni víme, že si celá karate společnost ráda hraje na Japonsko. Všemožné klanění, japonština, náznaky hierarchie atd. (vřele doporučuji tento článek), vždyť to znáte. Je to tak trochu sezení jednou zádelí na dvou židlích, když si uvědomíte, že skutečná japonská etiketa by vám byla v mnoha ohledech nepříjemná a že v drtivé většině případů ani váš trenér nemá o těchto věcech nejmenší ponětí. Že po vás sice chce, abyste jej oslovovali sensei, ale to mu nijak nebrání seknout hrubku v názvu vlastního klubu… Ať se ale zeptáte senseie, nebo řadového člena s bílým páskem, všichni mají nějaké povědomí o vztahu učitel-žák. To, že to bývají většinou pravdě vzdálené romantické představy (které ale vezmou často za své ve chvíli, kdy má žák zaplatit měsíční školné), nechme stranou. Každý klub tento vztah bere trochu jinak a pokud to lidem nevadí, či přímo vyhovuje, je snad vše v pořádku.
Pokud tedy máte nějakou představu o tom, jaký by měl být vztah učitele a žáka a pokud trénink považujete za něco víc, než běžnou návštěvu pekařství, když máte hlad… pak to nejmenší, co můžete jako žák pro svého senseie udělat je to, že mu předem řeknete, že jdete do nějakého cizího dódžó na zkušební trénink. Můžete se dozvědět co vás tam čeká, na co si dát pozor, nebo dokonce může váš učitel vyjádřit nesouhlas (ačkoliv to se, řekl bych, nestává často). Když už nic jiného, je to slušnost…
Je to tedy ta první věc, na kterou se návštěvníků ptám. Ví o tom, že jste tady, Váš sensei?
Ta druhá není nic jiného, než chování dotyčného člověka. Se vší úctou k vašim dosavadním zkušenostem, musíte si uvědomit, proč jste vlastně přišli. Pokud je to za účelem se něco naučit, sláva nazdar, od toho jsme tady. Pokud ale hned mezi dveřmi začnete vykládat jak super je váš karate klub, jak hrozně skvělý je váš sensei a vy to a to u vás děláte tak a tak… jak máte odboucháno s těmi nejlepšími boxery a na ulici se rvete obden… tak sorry, já mám lepší věci na práci a ani vás už nejspíš nemám co naučit. Mijagi Čódžun dokonce odmítal nově příchozí po pouhém pohledu na jejich ruce. Pokud už měl dotyčný na kloubech mozoly, byl zdvořile odmítnut s tím, že jej Mijagi už stejně nemá co učit. V tom je samozřejmě schováno vše, tedy nejen to, že se tento nově příchozí člověk bude muset přeučovat všechno od nuly, ale hlavně to, že si s sebou přinese určité představy o karate, které bude chtít s učitelem konfrontovat.
A možná byste se divili, ale to, že do dódžó přišel neznámý člověk, půl hodiny mluvil o svých zkušenostech a rvačkách a pak zase odešel, to se mi stalo už mockrát 🙂 Celé se to dá ještě vyšperkovat řvaním „oss!“ za každou druhou větou… Velmi rád komukoliv vysvětlím proč „oss“ není projev úcty, nýbrž hulvátství a proč si tímto slůvkem zavřete před nosem všechny pomyslné dveře na Okinawě. Pokud však na oss-ování a vystrkování pěstí před břicho trváte, je to vaše volba, kterou respektuji… běžte ale, prosím, cvičit někam jinam.
Stačí se tedy chovat tak nějak normálně a před návštěvou se zeptat svého senseie. Nic dalšího záludného v tom není a vřele vítán je každý 🙂 Ještě jsem nikoho z dódžó nikdy nevyhodil a rád se podělím o poznatky jak z karate, tak třeba z Japonska. Když se vám pak trénink zalíbí, postupně možná zjistíte, že karate je mnohem prozaičtější než jste si doposud mysleli a že je mnohem technicky důmyslnější. Že kata a jejich náplň dávají smysl a opravdu fungují a že okinawské irikumí (kumite) je mnohem podobnější rvačce bez pravidel, než skákání s rukou u pasu. A pak už vám nebude pomoci a okinawské karate vás zcela pohltí 😉
Tak hodně štěstí!
J.Č.
Pekny clanok.
Vdaka zan. Pokial viem, tak „oss“ je standardny pozdrav v kyokushine. Na vlastne oci som videl ako trener jedneho klubu kyokushin takto pozdravil pracovnika JPN velvyslanectva zastupujuceho na jednej udalosti JPN velvyslanca. V tom case som uz mal precitany uvadzany clanok, a tak sa priznam ze ma trosku zamrazilo…
Je to tak, a z Kjokušinu se postupně dostává i dál. Jenže proč to tak je a od kdy, to je to 😉
Jak pan zástupce velvyslance zareagoval? 🙂
Zastupca velvyslanca: prislo mi ze to vzal s kludom. Ale nevidel som mu do tvare. Kazdopadne som si uvedomil ze kyokushin pozdrav vyzera oproti prostemu uklonu o dost agresivnejsie.
Preco sa to siri? Domnievam sa ze kjókušin ako „najtvrdsie“ karate ma okolo seba urcitu gloriolu a stava sa vzorom pre karate-ka inych stylov. Nehladal by som za tym ziadny zly umysel. Napokon ja som to robieval tiez. Ked som kedysi s karate zacinal, tak mi kolegovia – karatisti vysvetlili ze ked sa uklanam tak mam povedat „us“. Ze to vyjadruje uctu k trenerovi. Fakt nekecam.
Já jsem odkaz na článek k OSS posílal některým svým přátelům z českého JKA. Odpovědi jedné se mi dostalo, že to bude dělat dál, že to dělá i jeho učitel…
Petr: Díky za komentář. Tak se jich ještě zeptejte, jestli se u nich v klubu takhle ossovalo i před 20ti lety (pokud klub existoval). A proč tehdy ne a dnes ano? 😉
Shihan Masaru Miura používá OSS úplně běžně.
Jak na seminářích, tak např. u večeře.
Je to tedy špatně?
Myslíte, že to říká jen proto, že je to rozšířeno po celém světě a v soukromí (nebo v dojo) to nepoužívá?
Težko říct. Úplně nejlepší by bylo se ho zeptat osobně. Proč se dnes říká všude „osu“ a proč to bylo ještě před 20-30 lety zcela nemyslitelné (na Okinawě dodnes). A odkud se to slovo vůbec vzalo…
Já nepochybuji, že se nějaké vysvětlení najde. Je to v poslední době prostě trademark moderního karate a k přiřazení znaků taky došlo (už v době, kdy oss používal jenom Kjokušin), takže se to jeví jako regulérní japonské slovo… což ale samozřejmě není.
Když se zamyslíte nad tím, proč s tím lidé a pak i celé kluby začínají (ačkoliv osu do té doby třeba po dobu 20ti let své existence neříkali), tak je to jednoduše proto, že to tak dělá někdo v okolí. A čím víc takových lidí je, tím rychleji se to šíří dál a přidávají se další a další. No a ani Japonci nejsou výjimkou…
O.K. Děkuji za odpověď.
Zkusím se ho tedy zeptat a potom napíšu co jsem se dozvěděl.
Karate jsem trénoval v sezoně 1990/1991, Shotokan, a „oss“ bylo naprosto běžné. Jen konstatuji, nehodnotím.
Díky za komentář. Ve článku jsem psal 20-30 let a nebylo to nejspíš nejpřesnější. Těžko ale určit nějaký počátek rozmachu, či rychlost šíření. Také jsem ve svých 13-17 letech, tedy přesně před 20 lety cvičil Šótókan a oss tam v tu dobu neříkal nikdo…
To ale samozřejmě nic neznamená, ze slova oss se stala součást moderního karate a význam se změnil tak, že jeho použití je běžně akceptované. Nemám s tím nejmenší problém, na druhou stranu původ toho slova a společnost, která jej rozšířila zapříčinila to, že ať k němu přiřadíte jakou legendu a znaky chcete, Okinawané jej nikdy nepřijmou (a nakonec lidé ze starých Japonských umění také ne). Takže každému co jeho jest 😉
Karate me zajimalo v druhe pulce 80. a v prvni pulce 90. V cizine v shito ryu a kyokushinkai jsem to slovo nikdy nezaslechl, v Praze na prelomu dekady u jednoho z treneru. Behem let, kdyz jsem tu a onde cvicil s japonci, nerikal uss nikdy nikdo. Pred 2 lety zacaly delat karate me deti. Zacal jsem se opet hemzit v prostredi treninku a uss (dnes tedy oss) slycham casto. Netusim, kde se to vzalo, netusim, proc se to rika, jen ruzne slycham, ze se to ma (uz ne proc). Mame male dojo, kde deti ucim, a oss nepraktikujeme.. Domnivam se, jak psano v komentarich, ze tento podivny zvuk pri uklone se siri, protoze to delaji jini, protoze to delji treneri, ktere to ucili jejich treneri.. Doufam, ze to deti pouzivat nebudou, a pokud na tom bude jejich sensei trvat, zeptam se ho na puvod, duvod a vyznam onoho zvukoveho doprovodu.
Vřelé díky za komentář
Neni zac. Dnes pri hledani makiwary a naslednem hledani typu na jeji domaci vyrobu jsem objevil tento web. Cvicim s detmi denne nekolik hodin v nasem doju a vas web bude vitanou studnici inspirace pro nasi probihajici vyuku. Ja dekuji vam!