Mučimi

Mučimi

Možná je to pro vás slovo nové, možná vůbec ne. Jedná se o jeden ze stěžejních principů, na kterém funguje okinawské Gódžú-rjú karate. Bez mučimi dokonce nebude možné zacvičit kata správně… no snad jsem vás nahlodal 🙂

S tímto pojmem se lze, ačkoliv jen zřídka, setkat i v našich končinách. K mému zděšení si jej však vysvětluje každý po svém a jestli za to může nedostatek informací, nebo chyby v překladu opravdu netuším. Pro porozumění principu je nutno nejdříve rozebrat samotné slovo.

Slovo mučimi se skládá ze dvou znaků:

餅 – moči (Okinaw. muči) – lepkavé rýžové těsto

身 – mi – tělo

V japonštině by tedy tento výraz zněl močimi a nebyla by to žádná chyba. V okinawském dialektu (učináguči) se však moči vyslovuje jako muči. Už jenom tento drobný rozdíl ve slabice mo/mu způsobil mnohá nedorozumění, neboť slovo muči znamená v japonském jazyce bič. Dodnes je možné narazit na interpretaci, která tvrdí, že mučimi je vlastně tělo, které dokáže napodobit šlehnutí bičem (ostrý pohyb boky a rukou) a tudíž vystihuje hlavní pohybový princip větve karate Šórin. A nakonec proč ne? Pokud se takové označení pro použití boků zažije a všichni mu rozumí, není v tom nejmenší problém. Nutno dodat, že na Okinawě použití boků vystihuje pojem gamaku.

Moči, neboli rýžové těsto se vyrábí pracným roztloukáním zvláštního druhu rýže (močigome). Jde o prastarý tradiční postup, který dávno prošel modernizací a dnes jsou moči vyráběny nejčastěji složitými stroji, plně automaticky. Původní tlučení vařené rýže je ale možné stále spatřit na nejrůznějších slavnostech a při zvláštních příležitostech a nutno říct, že je to někdy opravdu bezva podívaná. Výsledkem je pevné lepkavé těsto, ze kterého se pak dále dělají nejrůznější pochutiny a které spolu s fazolemi azuki tvoří páteř tradičních japonských sladkostí wagaši. Moči jsou však stejně dobré (podle mně lepší) i naslano, lze je dávat i do polévek (zóni), ale klidně i smažit, použití je opravdu mnoho a všechny stojí za to 🙂

Na videu jsou nejspíš kusamoči s příměsí pelyňku, proto je těsto zelené 🙂

Pokud by vás původ, výroba a vůbec celkově povídání na toto téma zajímalo, vřele doporučuji toto video.

Ale zpět ke karate.

Gódžú-rjú karate, jak název napovídá (tvrdý-měkký styl), obsahuje jak tvrdou a švihovou techniku, tak pomalé a silové pohyby. Velmi zjednodušeně lze říct, že všechny tyto pomalé pohyby můžeme označit jako mučimi.
Stejně jako rýžové těsto moči by i pohyb mučimi měl být táhlý a lepkavý, ale přitom pevný i poddajný zároveň. To se samozřejmě snadno říká a píše, ale hůř uvádí do praxe.
V okinawském Gódžú-rjú k tomuto účelu slouží některá cvičení ve dvojici, kdy se při neustálém kontaktu se soupeřem snažíme přecházet z tlaku do tahu a obráceně. Nalepení se na soupeře a udržení si kontaktu, tedy plynulá reakce na jeho pohyb, ale musí také znamenat snahu o porušení jeho rovnováhy. Protlačení vlastního tvaru techniky a rozhození protivníka tak, aby přišel o svůj zanšin (tedy připravenost, ostražitost)… lidově řečeno, aby měl plné ruce práce s vlastní stabilitou a nemohl se soustředit na protiútok. Vrcholem je pak cvičení Kakie, které je založené právě na drilování technik z kata (bunkai) po dotyku se soupeřem a které má jako jeden z benefitů i získání citu pro pohyb soupeře.

Aby bylo mučimi vůbec proveditelné, je zapotřebí již určitá zkušenost z tréninku tvrdých technik. Jde především o uvolnění ramen, pevný postoj a podbřišek (tanden). Dostávám se zde trochu do složité situace, protože popsat, co přesně se děje s tělem by bylo nadlouho a navíc by mohlo dojít k nedorozuměním, jak už to tak mnohdy s psaným textem bývá. Zhruba lze říct, že aby byl člověk schopen se na soupeře nalepit a reagovat na jeho pohyb, musí mít z tréninku už uvolněná ramena… To neznamená hadrová ramena bez síly, nýbrž uvolněnou, nekřečovitou sílu, která umožní těžký silový pohyb, ale přitom zůstává tvárná. To je vlastně docela dobrá definice celého principu mučimi.

Vzhledem k tomu, že vztah mučimi a kakie je asi jako vztah kopání do míče a fotbalu, poslouží jako ukázka dobře následující video. Ze začátku jsou vidět právě některé kontaktní drily, které rozvinutí mučimi výrazně urychlí.

(vkládání videa je bohužel zrušeno, prosím klikněte na tento odkaz)

Ramena se časem uvolní i při běžném tréninku. Jednou z osvědčených metod je unavit člověka tak, že už mu na nějakou zbytečnou sílu prostě nezbydou fondy 🙂 Docela dobře poslouží nekonečné lapování a podobná, zdánlivě s mučimi nesouvisející cvičení.
Skutečnou výzvou je pak cvičení běžných kaišugata (od Gekisai po Súpárinpei). Mučimi se vyskytuje ve všech, v kata Gekisai a v Saifá jen málo, za to Seiunčin, Seipai a Súpárinpei naopak neustále střídá rychlý pohyb a ten pomalý. Zacvičit pomalé pohyby s mučimi chce trochu praxe, ale především vedení od učitele. Bez těchto znalostí se stane pomalá technika pouhým prázdným pohybem a bez postoje a zpevnění břicha se navíc nemá o co opřít. Zkušenému oku je tento rozdíl jasný na první pohled a odvážím se říct, že všechny tzv. šiteigata (sportovní provedení kata) mučimi naprosto postrádají. Výsledek je nakonec ten, že síla třeba takového hikiuke/kakeuke je jen mizivá a ve chvíli, kdy dotyčnému začnete klást odpor, zatnou se mu ramena a otevřou lokty. V horším případě to dokonce vede k zavržení celé techniky jako neúčinné a osekání karate pouze na pár úderů a kopů… nakonec některé styly karate se touto cestou již dávno vydaly.

Aby nedošlo k omylu, mučimi bez prosté fyzické síly fungovat nebude. Ne náhodou je v Gódžú-rjú kladen značný důraz na posilování, především s nástroji Hodžó undó. Nakonec se tak dostaneme k finální myšlence, že systém Gódžú-rjú je geniální ucelená metoda a že vyřazení některé části tréninku jej poškodí celý. Samotné mučimi tedy jako bojová technika použitelné není, ale karate bez mučimi už nebude, čím by mohlo/mělo být. A aby toho nebylo málo, k mučimi je velmi důležité znát ještě další pohybový princip, tzv. činkuči. O tom zase příště…

A když už nic jiného, tak doufám, že jsem vás přiměl aspoň k tomu někde sehnat a ochutnat rýžové moči. Stojí to za to 🙂

J.Č.