Klábosení s lidmi na tréninku je vždycky přínosné. Mám teď na mysli to, že je přínosné pro mě, protože dódžó je skupina lidí různých profesí, různého věku a povah a každý má své osobité životní zkušenosti. No a já vždy zastával názor, že pokud někdo ví něco lépe než já, stojí za to jej poslouchat a třeba od něj nějakou zkušenost získat.
Protože jsem vlastně společensky dospíval v Japonsku (žil jsem tam od svých 20 let, což je, řekl bych, takový předěl mezi bezstarostným mládím a tvrdou realitou života), nevyhnul jsem se jistému zformování náhledu na svět ovlivněnému právě japonskými poměry. Obrovskou roli v tom hrála i velmi přísná hierarchie, která je v tradičních dódžó vždy přítomná.
Pokud je člověk cizinec a pokud se v takovém dódžó vyskytuje jen krátkodobě, je dost možné, že si přítomnost přísných pravidel ani neuvědomí. Řekněme, že jako „nejaponec“ z nich má výjimku a lecos mu projde. Na druhé straně je s tím spojeno i to, že mu třeba není řečeno vše, že s ním sensei neprobírá nic, co nemusí a tak dále. Člověk je prostě na návštěvě. A jako vždy musím napsat to, že to opravdu velmi záleží na úrovni japonštiny daného jedince. Pokud se nedomluvíte, není šance být přijat do nějakého užšího kruhu a vlastně se pořád budete motat mezi zdvořilostními frázemi a strojenými úsměvy, bez ohledu na to, kolikrát za svým senseiem na Okinawu, nebo jinam, přijedete.
Článek se jmenuje kuden. Slovíčko, které se skládá ze dvou znaků:
kuči, kó/ku 口 – ústa, pusa
cutaeru/cutawaru, den 伝 – sdělit, informovat, předat
Kuden je tedy ústní předání informací. V praxi to znamená právě to klábosení s lidmi na tréninku, ovšem tehdy klábosí především sensei a ostatní se snaží získat nějakou novou informaci o karate. Nakonec právě proto do dódžó docházejí, že ano.
Sensei mi vždy zdůrazňoval, jak důležité takové povídání je. Pokud si člověk nechodí na karate jen tak zacvičit a spotit se a pokud se snaží proniknout opravdu do hloubky, musí si časem vytvořit širší obraz. Často spolu totiž historicky a ve výsledku pak i technicky souvisí např. dvě různé kata. Podobná (či stejná) technika se může vyskytovat na dvou různých místech a důvod proč tomu tak je nám může pomoci uvědomit si pokračování bunkai a variace praktických použití. Takový nadhled se ale neobejde bez znalosti historie a dnes již třeba těžko ověřitelných historek o předchozích generacích.
Některé historky jsou vyloženě úsměvné, některé bohužel nejsou ani publikovatelné. Sensei si často dává pozor na to, před kým co přesně říká, ne vše je určeno pro uši široké veřejnosti. Tato tradice je velmi dlouhá. Miyagi Čódžun dokonce pravidelně pořádal sezení s žáky, kdy se místo tréninku uvařil čaj a sensei pak vyprávěl o svém učiteli a o nejrůznějších věcech týkajících se nejen karate. Považoval to za tak důležité, že pro taková povídání byl vyhrazen každý 15. den v měsíci.
Takové hovory však často začínají zcela spontánně, bez předem určeného dne. Můj učitel se často rozpovídal hned po ukončení tréninku – vždy počkal kdo zůstane a ti co honem spěchali domů holt měli smůlu. Povídání pak dokázalo zabrat mnoho hodin a pro mne to znamenalo, že ačkoliv byl trénink ukončen v půl desáté večer, doma jsem byl klidně až po půlnoci. Už jsem psal, že ke studiu karate potřebujete také velmi tolerantní ženu? Jojo…
V zimních měsících, kdy se vám při tréninku kouří od pusy, se ale stávalo, že jsem v dódžó zůstal v úplně propoceném karategi. Poslouchání senseiova povídání pak znamenalo prochladnutí až na kost a často nemoc. Nikdy jsem si nestěžoval, ale po nějaké době si toho sensei sám všimnul a po tréninku pak rovnou sám hlásil „běž si vzít aspoň mikinu“… a já už věděl, že na večeři doma nebudu :-).
Příjemnější forma předávání informací se děje u skleničky něčeho dobrého. Nutno dodat, že pak je to ovšem ještě obsáhlejší a náročnější. Pamatuji si, že jednou v kuchyni u stolu se ve 4 hodiny ráno sensei rozhodl testovat, jestli ještě vůbec dávám pozor a začal vykládat úplné nesmysly. Pokud bych pořád jenom tupě přikyvoval všemu, co řekne, asi by se sebral a odešel. Já se ale naštěstí nedal nachytat, ačkoliv jsem nebyl schopen maskovat občasné zívnutí.
No nic. Než vás unudím k smrti, hodím k dobru jednu historku, kterou se v běžných knihách o karate nejspíš nedočtete. Miyagi Aniči sensei ji vždy rád se smíchem opakoval a to tak často, že jsme jí všichni vždy slyšeli mnohokrát dokola. Nemyslím si proto, že by to snad bylo něco tajného.
Miyagi Čódžun sensei, ještě dávno před tím, než byl sensei, totiž dokázal sem tam udělat pěkný průšvih. Jakožto velký nadšenec do bojových umění si lámal hlavu tím, jak své schopnosti testovat. Jak si být jistý silou svého úderu a tím, že rána bude opravdu fungovat. Denní trénink a tisíce úderů do makiwary přeci jenom nemají tu správnou odezvu. Nenapadlo jej nic lepšího, než se v noci vplížit do chléva, kde sousedé chovali prasata a svůj úder si na jednom z nich zkusit.
Co se dělo dál? No „do rána jim na faře jedno prase zgrejzlo“ … sorry, nemohl jsem si pomoct, to je samozřejmě z Lakomé Barky 😉
Každopádně ráno našli sousedé jedno prase mrtvé, navíc s velkou boulí za uchem a údajně jim docela rychle došlo, co se asi tak mohlo stát. Bylo z toho samozřejmě velké haló, rodina Miyagi prase okamžitě zaplatila a přidala něco navrch (Miyagi Čódžun pocházel z velmi bohaté a vážené obchodnické rodiny) a mladý Čódžun měl doma průšvih jak Brno. Historka je prý z doby, kdy mu bylo nějakých 17 let a tak lze s přivřením oka takovou věc možná pochopit, neboť to je věk vskutku jalový. Pokud je to pravda, dostaneme se k roku 1905. To jen tak pro zajímavost.
Tak hodně štěstí a hodně přínosného povídání se svými sensei 😉
J.Č.
