Dubito ergo cogito…

Pochybuji, tedy myslím… (myslím, tedy jsem).

Blíží se přelom roku a já bych se, místo ohlédnutí se za pomalu končícím rokem 2015, rád zamyslel nad budoucností. Konkrétně budoucností psaní blogu a zveřejňování článků.

Karate opravdu není jenom jedno a rozdíly mezi jednotlivými směry a školami se týkají jak jejich původu a historie, tak samotné techniky. Každé z jednotlivých rjú má svůj vlastní příběh a specifika a když vás tato stránka karate zaujme a věnujete jí čas a úsilí, odměnou je pak nadhled a širší obraz souvislostí. Můžete dostat odpovědi na spousty otázek, najít dokonce i vztah mezi dobou, mnohdy i politikou a praktickou technikou. Když pak máte ještě možnost porovnávat různé zdroje informací a zároveň sem tam vyzpovídat nějakého skutečného pamětníka, je možné, myslím, časem hovořit o historickém výzkumu karate. Ke všemu je ale zapotřebí ještě náhled do japonské/okinawské kultury a znalost jazyka. Je totiž spousta věcí, které se dokáží ztratit v překladu a které třeba vyzní úplně jinak, pokud se na ně díváme optikou hodnot a zvyků západní společnosti. Je také velké množství toho, o čem Japonci a Okinawané běžně nemluví a začnou teprve, když si myslí, že jsou v soukromí.

Takhle to zní báječně a přiznám se, že mě to velmi baví a naplňuje. V současnosti čerpám především z nespočetného množství hovorů se senseiem Kató Tomojuki a dalšími pamětníky z japonského Budžucukanu a z vyprávění a povídání se senseiem Miyagi Aniči (kterých jsem se u sklenky a ve skupině cca 3-6 lidí zúčastnil asi… no asi desetkrát). Se vší úctou k těmto autoritám se snažím všechny informace hledat v pracech známých historiků, jakými jsou např. Patrick McCarthy, nebo Charles C. Goodin, případně porovnávat s knihami některých karate mistrů. Někdy jde ale o věci tak osobní, že podobné ověření jednoduše není možné…

Toto celé s sebou však nese i značné úskalí. Lidé mají tendenci si historii přibarvovat a ať už za tím stojí pouhé ego, nebo třeba i ekonomický záměr, je to jev až příliš častý. Jde o to, že je obvykle možné narazit na tzv. oficiální verzi, která se mnohdy rovná bohapusté lži. Je to většinou nějaká story, která koluje mezi veřejností a o které nemá nikdo motivaci pochybovat, či ji nějak ověřovat. Pokud takový příběh koluje mezi lidmi dostatečně dlouho, je často brán jako nezpochybnitelná pravda a jakékoliv otázky, či poukázání na nesrovnalosti je považováno za projev neúcty, útok na dotyčného mistra a je tedy hodno zašlapání do země.
Celá situace je o to těžší, že pokud se takové pátrání týká nějakého mistra, který po sobě zanechal celosvětovou organizaci, mají jeho žáci tendenci slepě věřit té oficiální verzi i přesto, že jim důkazy omlátíte o hlavu. S postupem času a dalšími generacemi je to navíc ještě horší a jako vždy platí to, že ta nejhlasitější (rozuměj nejčastěji zveřejňovaná, nejsnáze k nalezení) verze se pomalu stává pravdou…
A já se už dlouho sám sebe ptám, jak z toho ven?

Možností je málo.

Je tedy možné si všechny výsledky a poznatky nechávat jen pro sebe a mít tak časem soukromý archiv, který si jednou vezmu do hrobu. Nechat být ony oficiální verze a smířit se s tím, že za další dvě tři generace už žádné zdroje nebudou a tyto lživé příběhy se stanou jedinou dostupnou informací (a upřímně, už k tomu máme nakročeno).
Nebo všechno zveřejňovat a automaticky si tak znepřátelit velké množství karatistů, jejichž mistrů se to bude týkat? Poslední možností je pečlivě se takovým tématům vyhýbat a psát pouze o těch historických událostech, které jsou neutrální a které nemají šanci se nikoho dotknout. Stojí ale takový přístup vůbec za námahu? Stojí za tichou podporu lží?

Jaká je odpověď na otázku „pravda vs. korektnost“?

Velmi bych ocenil Vaše názory 🙂

J.Č.