Když člověk začíná cvičit karate, má většinou hlavu plnou vlastních představ a cílů. To samozřejmě není vůbec nic špatného, pouze se tyto představy nemusí vždy shodovat s realitou. Jak pak dotyčný zareaguje na postupné vystřízlivění, to je u každého jiné…
Dnešní doba s sebou nese neustálou časovou tíseň. Smířit se s tím, že se cvičení musí stát pravidelnou součástí běžného života není úplně jednoduché. Nemyslím, že se to týká jenom karate a jako jeden z nejlepších příměrů považuji hru na hudební nástroje. Když se začnete učit hrát třeba na housle, nenaběhnete ke svému učiteli hned první den s otázkou typu „Za jak dlouho budu mít svůj první koncert?“, nebo ano? A přitom v dódžó takové otázky (kdy budu mít černý pás, za jak dlouho se ubráním napadení) slyším neustále. Taková věc je zcela individuální a závisí především na tom, jak často a jak pilně budete cvičit. Pokud na housle sáhnete jednou za 14 dní, je možné, že se svého koncertu nedočkáte nikdy. To ale samozřejmě nevadí, pokud vás to i tak baví… motivaci má nakonec každý jinou.
„Nandemo ii kara, džúnen yare.“
Tohle rčení nemám přímo od svého učitele, ačkoliv jsem jej prvně slyšel v jeho dódžó. V Japonsku se říká běžně, protože jej lze aplikovat úplně na všechno. Znamená zhruba „Je jedno co to je, ale dělej to 10 let“.
A opět, pokud se zeptáte třeba profesionálního hudebníka, odpoví vám něco podobného. To samé platí u řemeslníků atd. Jde o to, abyste si onu činnost zažili tak, že už o ní nebudete muset přemýšlet. Jen neustálým opakováním se karate/housle/truhlařina stane vaší součástí a teprve po letech zdánlivě robotické práce vám dojde volnost pohybu a možnost vlastního přínosu, či výzkumu.
Jako truhlář už nebudete muset pod vedením mistra dělat tu samou práci a vyrábět přesně dané kusy nábytku, ale budete moci vyzkoušet vyrobit něco svého. Jako houslista konečně začnete improvizovat… Co se ale stane, když začne svou fantazii uplatňovat začátečník bez předchozí praxe a technické zručnosti? To samé, co s karatistou experimentátorem na prvním tréninku. Ono vystřízlivení může vyústit v ukřivděný odchod z dódžó, ale také třeba v dlouholetý trénink a nadšení.
Deset let je dlouhá doba, během které se může stát spousta věcí. Životní zlomy, jako např. náročná škola, svatba, děti atd. vás všechny můžou od tréninku odtrhnout. Kromě toho se pak téměř každý potýká ještě s tím, že karate může za pár let zevšednět. Člověk má od přírody tendenci hledat zábavu, neustále něco nového a vzrušujícího a tomu samozřejmě karate odpovídá… ale na jak dlouho? V tomto případě jsou mým oblíbeným příměrem romantické vztahy 🙂
Když si najdete partnera/partnerku, všechno je děsně super. Čím víc se poznáváte, tím lepší to je, nemyslíte na nic jiného a chcete všechen čas trávit spolu. Postupem času ale přichází útlum prvotního nadšení a je jen a pouze na vás, kam se vztah bude dále ubírat. Je mi jasné, že je to u každého různé, ale taková doba se, myslím, může pohybovat kolem dvou let… u někoho je to rok, u jiného 5 let. Když si pak po odeznění toho prvotního pobláznění stále dokážete najít něco, co vás naplňuje a co dává smysl, můžete z toho mít stabilní a šťastný vztah na celý život. Jak ale víme, spousta lidí s „tím“ prostě sekne a jde o dům dál.
Trénink karate není jiný. Já osobně jsem se s podobným problémem potýkal asi po pěti letech cvičení a dodnes jsem rád, že jsem to dokázal překonat. Teď už mám karate jako dlouhodobé manželství 😀 Nejsem z toho denně na větvi, ale je to mou součástí natolik, že si život bez tréninku nedokážu a ani nechci představit. Jsem sice šťastný když nemusím jeden den cvičit ;-), ale začínám být nešťastný pokud jsou to dny třeba tři… Na oplátku mi teď dochází spousta věcí, které by mě nikdy ani nenapadly, pokud bych karate pověsil na hřebík po pěti letech.
Takže ať už jste hudebníci, řemeslníci, nebo bojovníci, vydržte 10 let. Já myslím, že to stojí za to.
Hodně štěstí 😉
J.Č.
K tomu se zkratka neda nic dodat. Nikdo se nestal mistrem sveta za tyden :). Nejhorsi demotivaci jsou „neviditelne“ pokroky, kdy si clovek neuvedomi, ze zvladl neco, co by pred pul rokem nedal ani omylem. Kdyz mu to vsak docvakne vcas, je to motivace jako hrom pro dalsi cinnost.
Nevím, jestli je to vhodné přirovnání, ale profesionálně programuju nějakých 12 let a teprve v poslední době mám pocit, že konečně něco umím, takže na tom japonském rčení něco bude 🙂 A i to mawaši-geri vypadá, že se mi pravidelným tréninkem zlepšuje, tak třeba budu za 10 let se svým provedením spokojená 🙂
No samotné mawašigeri určitě 10 let netrvá 😉
Dobrý den, mám v této souvislosti jednu otázku – pro Vás možná provokativní, ale nemohu si pomoci. Podle dostupných údajů cvičil Mijagi Aniči u Mijagi Čodžuna 5 let. Jak je možné, že se za tu dobu naučil karate kompletně, na úrovni 10. danu?
Pavel: Díky za komentář. Ono je to trochu složitější. Především je nutno si uvědomit, že v té době žádné dany neexistovaly a že tento japonský systém byl Okinawany přejat až poměrně nedávno. Mijagi Čódžun nikdy neudělil žádný stupeň nikomu ze svých žáků a jak víme ani neurčil nástupce, či dalšího představitele Gódžú-rjú.
Lze na to tedy nahlížet tak, že v době adopce kjú/dan systému byla první generace Mijagiho žáků, na základě nějaké vzájemné shody označena za 10. dany. Dnes se tak mluví o všech viz Miyazato, Yagi, Higa atd. Jak moc je to zvláštní záleží pouze na uvážení (a míry znalostí) každého z nás. V Japonsku je tento systém jen o málo starší a např. zakladatel moderního džúdó Kanó Džigoró je také označován jako 10. dan, ačkoliv jej vlastně ani neměl od koho obdržet. On sám je totiž autorem celého systému.
Ohledně těch pěti let. Na první pohled to zní jako málo, ale uvědomte si, prosím, že se jedná o pět let denního tréninku mezi čtyřma očima (tedy později byl přijat ještě Aragaki Šúiči, jako sparring pro Aničiho). Je to jako když se člověk vyučí nějakému řemeslu – na několik let intenzivního učení pak musí navázat celoživotní praxe a kultivace vlastních schopností. Karate není manuál pohybu na 30 let, bez vlastního výzkumu a výuky ostatních si člověk nabyté znalosti stejně neosvojí. Můj učitel vždycky používá analogii s dětmi, které musí jednoho dne vyletět z rodného hnízda, jinak se z nich nikdy nestanou dospělí. Nejlepší je karate přirovnávat k hudbě, která svou podstatou našemu tréninku velmi podobná. Jak dlouho se budete učit hrát na housle pod nečím striktním dohledem? Několik let… skutečného virtuosa ale nedělá počet let strávených ve škole, nýbrž vlastní trénink, přínos a praxe. Samozřejmě, že bez kvalitního vedení se na takovou úroveň samouk nikdy nedostane…. víte už snad, co se snažím říct?
Samozřejmě se můžeme dohadovat, jak by Aničiho karate vypadalo, kdyby se u Čódžuna učil déle. Stejně tak se můžeme dohadovat jak by vypadalo karate Miyazata, či Yagiho, kdyby ve svém tréninku neměli desetiletou pauzu atd. Možná, že kdyby Miyagi Čódžun nebyl na vojně a v zahraničí a strávil s Higaonnou Kanrjó déle času… atd. atd.
Pokud se tedy ptáte na to, jestli byl Aniči sensei na úrovni 10. danu po těch pěti letech tréninku, tak odpověď je jednoduchá, nebyl. Byl Miyazato od roku 1935 (mimochodem mu bylo 13 let) do druhé světové války, tedy asi za 8 let na úrovni 10. danu? Nebyl. Tak se ale přemýšlet nedá…
Snad jsem Vám pomohl. S pozdravem, J. Č.
Děkuji za upřímnou odpověď. Já si jen občas říkám, jak asi opravdu vypadalo karate u Mijagy Čodžuna a kolik si toho – bohužel – vzal do hrobu. To ale spolu asi nevyřešíme :-). I tak díky.
Abych pravdu řekl, já si nemyslím, že si toho vzal tolik do hrobu. Viz příklad s tou hudbou. Karate je systém, který člověku dá základ, nějaký způsob pohybu a návod, jak dál cvičit a přemýšlet. Zbytek za nás ale už nikdo nevymyslí. Žádná tajemství, která se člověk naučí „až s šestým danem“ neexistují.
Nejvetší odkaz Miyagi Čódžuna bylo vytvoření uceleného systému. Sám nepochybně došel ke stejným závěrům, tedy k tomu, že karate nemůžete někoho prostě naučit. Můžete mu ale ukázat směr a poradit jak do toho. Miyagi tak sestavil osnovu od rozcvičky, přes kihon a kata, až po kakie a to ukázání směru tak výrazně zeefektivnil.